Přinášíme vám rozhovor s MUDr. Barborou Kodetovou. Bára je praktická lékařka pro dospělé zabývající se psychosomatikou a výživou. Maminka tří dětí, v jihlavském nakladatelství Altenberg vydává zajímavé knihy pro děti i dospělé. Studium medicíny dokončila v roce 2008, následně začala pracovat na kardiologii a na interním oddělení.
Od roku 2016 patří k důležitým členům think-tanku Globopol, vyučuje také anatomii, v roce 2017 složila atestační zkoušky v oboru praktického lékařství, a kromě své klinické praxe se věnuje i přednáškám o zdravém životním stylu.
Ahoj Báro, moc děkuji, že jsi přijala naše pozvání k rozhovoru – vím, že máš plné ruce práce, tak pojďme rovnou k věci. Mohla by ses nejprve trochu blíže představit? Já jsem určitě na spoustu důležitých střípků z tvého života zapomněl.
BK: Nevím moc, kde začít. Jsem úplně normální holka, která má ale v životě čím dál víc jasno v tom, co ji baví, co jí jde a čemu chce věnovat svůj čas. Děti mě každodenně učí větší a větší trpělivosti, manžel vnitřnímu klidu a v práci jsem moc ráda. Našla jsem se a baví mě to. Zatím jsem v ordinaci jen dva dny v týdnu, střídám se s paní doktorkou, která má letitou praxi v oboru, a tak mám možnost si ve volném čase dostudovávat, co mě zajímá. Zkrácený úvazek cítím jako velký luxus dnešní doby. A náležitě ho využívám!
Letos v červnu to bylo, myslím, deset let od úspěšného dokončení medicíny? Co tě ke studiu vlastně přivedlo? Šla jsi ve stopách některého z rodičů či prarodičů, anebo to bylo všechno jinak?
BK: Ano, jsme doktorská rodina. Můj taťka je chirurg, mamka ortodontistka, sestra zubařka. Děda byl zubař a praděda praktický lékař. Když tak ale přemýšlím, jak jsem se v posledním ročníku gymnázia rozhodovala, co dál, nebylo to snadné. Protože jsem hrála 12 let v hudebce na klavír a chodila do pěveckého sboru, chtěla jsem jít na pedagogickou školu studovat hudební výchovu, chtěla jsem jít chvilku i na zahradní architekturu, protože mě v té době strašně lákalo vědět vše o zahradách, bylinkách, stromech. Chtěla jsem se zdokonalit na filozofické fakultě ve španělštině. Ale nakonec se probudily medicínské geny. A i když začátky nebyly lehké, jsem tomu dnes moc ráda! Nejvíc mě asi ovlivnily prázdninové brigády u taťky v ordinaci na menším městě – asistovala jsem u sádrování, drobných chirurgických výkonů, úplně jsem hltala jeho vztah k pacientům, a to bylo asi nejzásadnější pro můj další vývoj. Během medicíny jsem o prázdninách chodila na brigády do nemocnice, dělala jsem uklízečku na operačních sálech, a poznala tak nemocnici ze všech stran.
Které oblasti medicíny tě během studia nejvíc zaujaly? Představovala sis už tehdy, že budeš jednou jako praktická lékařka léčit pacienty s chronickými onemocněními?
BK: Ne. Chvilku jsem o tom uvažovala, ale na konci studia jsem se úplně nadchla pro kardiologii. Pak mi to ale připadalo v praxi pro mě jako moc úzký obor, zalíbila se mi klasická interna se širším spektrem pacientů. To jsem tehdy ještě nevěděla, že půjdu směrem ještě širším – směrem praktického lékařství.
Když se dnes ohlédneš zpět, napadá tě cokoliv, co bys pro svou práci praktické lékařky v rámci studia medicíny uvítala? Našla bys i něco, co jsi naopak ve své dosavadní kariéře dosud nevyužila?
BK: Studovala jsem na 3.LF UK v Praze, studium mě bavilo, i když v prvním ročníku mi dost dlouho trvalo, než jsem si zvykla na to, že zkouška je až jedna ohromná na konci druhého semestru a do té doby pár menších. Učili jsme se v blocích, vyhovovalo mi to. I spojení s praxí v nemocnicích bylo skvělé. Asi nejde po 10 letech od promoce hodnotit, co by kdyby… Ale pokud bych si nyní mohla vybrat, bylo by to víc praktických, zajímavých a srozumitelně podaných přednášek o výživě. Tam rezervy jistě jsou.
Jak a kdy ses dostala k psychosomatice? Mohla bys čtenářům přiblížit, čím se psychosomatika zabývá, a jak může být užitečná?
BK: Začala jsem se o ní postupně dozvídat během 5. ročníku na medicíně, před státnicí z neurověd. Četla jsem různé knihy, články, sleduji stránky Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci, v předatestačním kurzu pro praktiky jsme měli i dva dny psychoterapie pro praktické lékaře a v rámci toho přednášky od psychosomatických lékařů. Velmi mě zaujaly. A zvažovala jsem dokonce i atestaci v oboru psychosomatiky. Zatím jsem ji odložila na neurčito. Když ale mám pacienta, který má evidentně nějaké problémy, protože se mu například vrací stále stejné potíže, prostá otázka „A co v práci – všechno v pořádku? Co doma – dobrý?“ udělá divy. A rozmluví někdy i člověka velmi uzavřeného. Do té doby, než jsem sedla do ordinace praktického lékaře, jsem netušila, kolik bolesti v lidech je z nedobrých rodinných vztahů. Při odběru anamnézy se často narazí na rodinu: „mám bratra, ale ani nevím, kde bydlí…. Děti? Jo, mám, ale nestýkáme se, vlastně nevím, jestli jsou zdravé…“ Setkávám se s různými lidmi, ale po mnoha takových rozhovorech, si pak člověk daleko víc váží toho, co má a ochraňuje svou rodinu. Hlavní výhodu psychosomatiky vidím v tom, že když se naťukne takové téma, pacient začne více přemýšlet tímto směrem. A protože praktik je ten, který ho vidí z lékařů nejčastěji, dá se s tím pracovat v čase. Jeden příklad za všechny. Chodil k nám truhlář, statný chlapík, který měl co dva měsíce angínu. Ale jakou! Vždy skončil na antibiotikách. Jednou jsem se ho zeptala – co práce? Co doma? A on se rozohnil: „V práci mě to nebaví, chtěl bych dělat na sebe, ale asi nemám odvahu do toho jít. Vždycky se tam strašně rozčílím.“ Pak jsem ho skoro rok neviděla, až přišel na preventivní prohlídku. Říkám: „Co angíny? Ustoupily?“ A on: „Já o tom začal přemýšlet, jak jste říkala, že ty angíny mohou mít souvislost s nespokojeností v práci. Dal jsem výpověď, dělám na sebe, mám od všech svatý pokoj a zakázky se jen hrnou, práce mě baví jako kdysi. Díky.“
Co tě na práci praktické lékařky baví nejvíc? Co tě motivuje a inspiruje? Někdy se setkávám s názorem, že pacienti lékařům jen překáží v práci, nejsou schopní ani ochotní dodržovat léčbu, nemají zájem o své zdraví. Je to i tvoje zkušenost?
BK: Baví mě, že jsem v ordinaci se sestřičkou a pacientem jen já. Nikdo nade mnou. Jak využiju čas, je na mně. Strašně mě baví – a to je i důvod, proč jsem změnila obor – že můžu pacienta sledovat v čase pořád, že vím, co se s ním děje, i když má nějaké zdravotní potíže a navštěvuje specialistu, vždy se snažím udržet s ním kontakt a neustále dávat všechny zprávy dohromady. Znám jeho zázemí, rodinu, vztahy v ní. Co rád dělá, jaké má problémy – nejen zdravotní, prostě všechno. V nemocnici mi začalo postupně vadit, že i když byly zajímavé diagnózy, nasadila se léčba, pacienty jsme propustili domů a pak jsem nevěděla, co je s nimi dál. Do propouštěcích zpráv jsem psala: Cestou praktického lékaře zajistit kontroly krve, tlaku, atd. Nyní jsem na „druhé straně“ a chápu, že spolupráce všech je více než nutná.
Pravda je, že někteří pacienti opravdu odmítnou cokoliv. Po vysvětlení, že je to nutné a že bych danou věc doporučovala jeho rozhodnutí, ale respektuji, nechám si podepsat odmítnutí péče, zákroku, preventivního vyšetření, předpisu léků do karty. Už dvakrát se stalo, že po podepsání se do týdne pacient dostavil zpět a požadovaná vyšetření chtěl absolvovat, protože se mu to v hlavě rozleželo.
S tou druhou, podstatně větší částí pacientů, jsem schopna se domluvit vždy.
Jsi aktivním členem Globopolu, vaše vydavatelství chystá vydání knihy o stravě v těhotenství, aktivně přispíváš k diskuzím o stravování na sociálních sítích, o výživě i přednášíš – jakou roli podle tebe sehrává strava v kontextu zdraví a chronických onemocnění?
BK: Až překvapivě velikou. Opravdu musím říct překvapivě, protože se mi cca před dvěma lety obrátilo vše vzhůru nohama a najednou jsem si přestala být vším jistá. I vzhledem k tomu, že v té době byly dcery malé, snažila jsem se načerpat co nejvíc informací o různých stravovacích stylech, ale hlavně o jednotlivých potravinách a založit jídelníček na skutečném jídle. Od té doby neustále studuji a sleduji nové a nové trendy a poznatky z oblasti výživy a nestačím se divit, jak široce se rozevírají nůžky mezi tím, co se masově kupuje a tím, co je pro zdraví prospěšné. Právě proto chceme přinést na český knižní trh titul, který se velmi krásně zabývá těhotenskou cukrovkou a jejím možným řešením úpravou stravy. Za Globopol jsem neskutečně ráda, protože jsem díky němu poznala spoustu zajímavých, nadšených lidí, kteří ve svém volném čase věnují energii něčemu tak užitečnému jako je informování veřejnosti i odborníků. Nové nápady se jen hrnou. Vlastně to začalo docela překvapivě. Měla jsem v ordinaci ten týden za sebou vegetariánku a veganku. Začala jsem pročítat web ohledně suplementací vitamínu B12, narazila i na další skvělý článek od Margit Slimákové a napsala jí pak zpětnou vazbu. Bylo to v květnu 2017. Ona mě pozvala do Globopolu a já na první setkání v létě do Prahy přijela. Od té doby jsou mnohá přátelství silnější a jsem vděčná, že mohu být součástí. A těším se, co všechno má Globopol ještě před sebou. Potenciál je obrovský.
O výživě přednáším hlavně dětem, tedy jejich rodičům a prarodičům, učitelům, protože když jsem viděla, co všechno se nosí na dětská hřiště jako svačinky, zděsila jsem se. Děti pomalu ani neznají názvy zeleniny, ovoce, základních potravin, zato znají Brumíky, přesnídávky do ruky a čokoládové kuličky v mléce. Přitom jsme to my rodiče, kteří se pak rozčilují, že jsou děti vybíravé, pořád nemocné, ani chvilku se nesoustředí, atd. Tyto přednášky o zdravém životním stylu proběhly zatím asi tři, z toho jedna nedávno v základní škole, která se rozhodla od září slavit narozeniny a svátky dětí jinak než bonbóny. Debata po přednášce byla skvělá. A nadšení na obou stranách. Dává mi to veliký smysl.
Kdy ses poprvé setkala s konceptem omezení příjmu sacharidů ve stravě (sacharidová restrikce), nebo s nízkosacharidovou stravou, a jaké byly tvoje první reakce? Anebo ses o ní dozvěděla už na lékařské fakultě? Podle mých informací se medici v rámci studia dozvědí tak nanejvýš o nebezpečné ketoacidóze, kterou údajně nízkosacharidová strava vyvolává.
BK: V únoru 2017. Není to tak dávno. Do té doby jsem neměla tušení, o to větší to nabralo obrátky. Moje první reakce? To musím zkusit! Všechno mi dávalo veliký smysl a zapadalo do sebe jako dílky skládačky. Takže v červnu 2017 jsem měsíc opravdu držela nízkosacharidovou stravu jen čistě proto, abych věděla, jak se budu cítit. A také proto, abych mohla pacientům tento životní styl doporučovat – chtěla jsem mít zkušenosti. Bylo mi – a je stále – ač bych se zařadila spíše do kategorie bez cukru, na základních potravinách, skvěle. Příval energie, který nastal, byl neskutečný, i nějaký ten centimetr šel dolů, což byl bonus navíc. Na medicíně jsme se v rámci studia žádné detailnější informace o inzulinové rezistenci a její léčbě pomocí upravení stravy nedozvěděli. V tom jsou rezervy, ale přiznávám, že nevím, jak je to dnes.
Využívají nízkosacharidovou stravu někteří tvoji pacienti? Co je k tomu obvykle vede? Jaký je tvůj pohled a zkušenosti?
BK: Některým pacientům stačí opravdu jen vysvětlit, co jsou základní potraviny (bývá to veliké překvapení!) a jídla z nich, že je dobré vařit doma a nekupovat polotovary, poučit o vynechání cukru, bílé mouky, navýšení konzumace kvašených potravin a přimět je k většímu a pravidelnému pohybu. Často i jen tato (dalo by se říct malá) změna, vede k výraznému zlepšení kondice a sledovaných parametrů! Nízkosacharidovou stravu pacienti využívají. Hlavně ti, kteří mají riziko vzniku diagnózy cukrovky nebo potřebují zhubnout, protože jejich rizikové faktory jsou alarmující. Někteří dodržují striktní , s některými ladíme jídelníček podle jejich možností, chutí, intolerancí trochu déle a složitěji.
Překvapily tě výsledky tvých pacientů na nízkosacharidové stravě? Mohla bys blíže popsat příběh, který ti udělal obzvlášť radost?
BK: Dělá mi radost každý pacient, který v sobě najde tu velmi důležitou vnitřní motivaci k dosažení změny. Já už jsem pak něco jako vzdálený podporovatel a pozorovatel, zodpovídám jejich dotazy a poskytuji např. odkazy na zajímavé weby, recepty, atd. Příběh pacienta, který mi udělal radost? Starší pán, do této doby bez léků, hraniční krevní tlak, hraniční glykémie nalačno. V létě jsem mu řekla, že když na sobě zapracuje, lékům se vyhne, poradila, jak na to, a ať přijde za tři měsíce na kontrolu. Minulý týden byl v ordinaci a všechno v normě. Cítí se skvěle. Vyřadil pečivo, těstoviny, rýži, jí víc zeleniny, nebojí se vajíček, ořechů, tuku. Jakou radost měl z výsledků, bych přála zažít každému lékaři. Mladá pacientka, která šla do sebe a ze dne na den přestala pít litry Coca-coly, jíst nesmyslné průmyslově zpracované potraviny a začala vařit a péct. Když mi poslala fotku svého prvního uvařeného jídla, měla jsem velikou radost. Je to dlouhá cesta, někdy je změna lehká, někdy těžší, ale každopádně to stojí za to. Těch příběhů je už hodně. Každý by měl opět začít vnímat svoje tělo, což v uspěchané době není někdy lehké.
S jakými praktickými problémy se setkáváš v souvislosti s nízkosacharidovou stravou? Jak pacienti reagují, když se dozví, že by neměli jíst tolik chleba a brambor, a že se naopak nemusí za každou cenu vyhýbat vajíčkům ani bát sádla či másla
BK: Problém je podle mě už od dětství v lidech velmi zakořeněný. Obecně jedí velmi málo zeleniny. Věty typu: „Já zeleninu moc nemusím, spíš ovoce…. Jako úplně bez pečiva? A co jako jíst? Sním tak skoro půlku chleba denně… zelenina? No, špenát nemůžu, dýni také ne, řepu jsem snad nikdy nejedl,..“ a následně se ukáže, že „nemůžu, jsem alergický“ = „nechutná mi to, neumím to připravit“. Problém vidím i ve špatném složení nízkosachardiové stravy – je třeba hledět nejen na bílkoviny, tuky, sacharidy, ale i na mikronutrienty, které jsou ve všech druzích zeleniny a ovoce, ořechách, semenech, kvalitním mase, vejcích, atd. V případě, že člověk jí stále dokola šunku, sýr, koupené rajče, koupenou majonézu, není to dobré. Ještě jeden moment, většina lidí, která má motivaci zhubnout, sníží porce svého jídla na minimum a myslí si, že to půjde samo. Kolikrát pak právě navýšení množství vede k lepšímu efektu, navíc si to pacienti (pochopitelně) velmi pochvalují.
Využíváš ve své klinické praxi i jiné stravní přístupy? Co třeba vegetariánství? Postění? Myslíš si, že mohou mít tyto přístupy pro pacienty přínos?
BK: Pokud je někdo vegetarián, vegan, makrobiotik, má většinou tolik informací, že ode mě je už nevyžaduje, a já mu jeho cestu nevyvracím. Pravda je totiž ta, že do Říma vede více cest. A nemyslím si, že nízkosacharidová strava je jediná možná pro všechny. I když valná většina pacientů z ní profituje, pokud je dobře sestavená. A navíc je velmi chutná. S přerušovanými půsty u pacientů pomalounku začínáme. Je to pro ně nezvyklé. Ale pár už zkouší a jsou nadšeni. A já, jak jinak, zkouším s nimi.
Změnil se v průběhu tvé dosavadní lékařské kariéry pohled na medicínu? Jak myslíš, že se bude medicína vyvíjet v budoucnosti? Jak se díváš na roli internetu a sociálních médií? Jsi ráda, když do ordinace dorazí dobře informovaný pacient, anebo se podle tebe pacienti spíše topí v moři konfliktních informací?
BK: Zase tak závratnou kariéru za sebou nemám, abych mohla hodnotit, ale připadá mi, že jediná možná cesta je cesta spolupráce a ne podporovat to, že praktici nadávají na lékaře z nemocnice a lékaři z nemocnice posílají s neschopenkami pacientky k praktikům, že „oni jim to vypíší, protože v nemocnici na to není čas.“ Fakt je ten, že mě baví kombinovat různé zdroje informací, některé právě cestou knih budeme přinášet do ČR ze zahraničí. Internet a sociální média považuji za fajn věc, ale bere strašnou spoustu času, takže se snažím být i hodně off-line. A především – ideálně bych chtěla osobně znát lidi, se kterými se o informace dělíme, se kterými si je vyměňujeme, kteří mě zásobují skvělými závěry studií, na jejichž četbu nemám buňky ani čas. Za to vděčím Globopolu, protože tyto kontakty mám. Baví mě práce s lidmi. S poučenými i nepoučenými. Baví mě totiž komunikace jako taková a zjistila jsem, že si umím dobře udržet hranice, kam až mohu já i oni zajít.
Zbývá vůbec uprostřed veškeré té práce s pacienty čas a chuť na další vzdělávání? Dá se udržet krok s přibývajícími vědeckými poznatky?
BK: Pravidelně jednou měsíčně se konají přednášky pro praktické lékaře, na které chodím. Jinak odebírám pár lékařských časopisů a mám dva tři dobré přátele, kteří mě zásobují novinkami (hlavně závěry studií) ze světa. Zúčastnila jsem se na jaře konference Foodnews v Praze, nyní na začátku prosince jedu do Liberce na kurz časové osy, abych i tu mohla lépe u svých pacientů využívat. Sleduji zahraniční weby a doporučení Společnosti pro praktické lékařství. Existuje již krásně dostupný i e-learning pro lékaře. Takže chuť na další vzdělávání je, s tím časem a rodinnou logistikou už je to horší. Ale když se chce, všechno jde.
Jaká jsou podle tebe největší úskalí, kterým musí praktický lékař čelit? Uvítala bys nějaké změny současného systému, anebo v přístupu pacientů? Co by podle tebe mohlo výrazně přispět k lepším výsledkům tvých pacientů?
BK: Největší úskalí – asi rychlost práce. Nepřehlédnout důležité novinky, změny legislativy, papírování přibývá,… Ony ty změny nastávají – pomocí e-zprávy už si můžeme se specialisty posílat zprávy. Vše jde rychleji. Nezapomenout, že v tom všem rychlém letu je tu ten často ne zcela orientovaný pacient, který vzhlíží k lékaři jako k tomu, který všechno ví. Je potřeba s ním promluvit, někdy i uznat jeho pocity, obavy, jako by se v tom shonu zastavit a tím budovat pomalu vztah mezi lékařem a pacientem. To je někdy víc než rychle napsané léky. Když to řeknu takhle, zní mi to až moc pateticky, ale cítím to tak.
Jak vlastně vypadá tvůj běžný pracovní den?
BK: Zatím mám v týdnu čistě pracovní jenom dva dny. Zbylé tři se starám o sebe, domácnost a nakladatelství. V tomto pořadí. A není to nijak sobecké. Potřebuji být v klidu, abych všechno zvládala. Není toho málo. V pracovní dny vozí děti ráno do školky a školy manžel, já jedu do ordinace cca na půl sedmou. Pracuji, a když se vrátím domů, sním oběd a jedu pro děti. Nechám babičce a dědovi dvě z nich doma a s nejstarší jedeme do hudebky. Mezitím přichází domů manžel a pak se sejdeme večer. Některé dny učím ještě anatomii v masérských kurzech. Tam jsem se zase naučila nebát se vystoupit před úplně cizí lidi a oni mě učí reagovat na všetečné dotazy. Když děti usnou, většinou řešíme objednávky z e-shopu našeho nakladatelství, pročítám a navrhuji úpravy jídelníčků, odepisuji na maily, vařím nebo rovnou někdy usínám. Televizi nemáme, nikdy jsme ji s manželem neměli. Dětem pouštíme pohádky nebo písničky z počítače přes dataprojektor, což se nám moc zalíbilo a okoukali jsme to u našich přátel doma. Ale čím jsou starší, tím víc si vyhrají samy spolu.
Jak se ti daří kloubit práci lékařky se všemi dalšími aktivitami a rodinou? Co patří mezi tvé koníčky? Věnuješ se nějakému sportu?
BK: Díky malému úvazku se to všechno stihnout dá. Párkrát jsem si zkusila pracovat celý týden a na to máme asi ještě moc malé děti, byla jsem vyčerpaná. Nejmladší dcera nastoupila do školky na celý týden až letos od září, takže se vlastně v novém režimu stále hledáme. Ale pomalounku si to nachází cestu. Odpoledne se snažíme být s dětmi co nejvíc. Ale protože ani manžel těch aktivit nemá málo, není to vždycky tak, jak bychom si přáli. Sportuji přirozeně – žádná posilovna, aerobic, atd. Dřív jsem chodívala víc plavat, teď preferuji rychlou chůzi. Léta pomalé „kočárkové“ chůze se na mě podepsala, takže když můžu rychle, jdu jako o závod. Přes léto kolo, chtěla bych zkusit i kolečkové brusle, protože dcerám to začíná jít a já nechci být pozadu. Uvidíme příští sezónu. Máme kousek od domu cyklostezku kolem řeky, takže místo na trénink by bylo.
Koníčky se teď trochu smrskly na hru na klavír, dcera začala hrát na flétnu, tak trénujeme spolu, čeká nás dokonce první společný koncert, nevím, která z nás má větší trému. Mám moc ráda rozhlasové hry, dříve jsem měla čas i na knihařskou výrobu fotoalb, obdivuji všechny zručné a tvořivé lidi.
Jak se stravujete u vás doma? Baví tě vaření? Umí vařit tvůj manžel?
BK: Vaření mě baví moc. Ale já jsem celkově asi dost domácí typ. Manžel uvaří, když jsem pryč, vždy skvělé „pánvičky“ – jídla, která jsou ze zbytků v lednici, a holky to mají moc rády. Snažíme se jíst ze skutečných potravin, s pestrým množstvím zeleniny, kváskovým chlebem, bez cukru a imunitu podporujeme fermentovanými výrobky. Změnou stravování jsme prošli vcelku hladce, bych řekla, dcery si oblíbily velkou spoustu zeleniny, vajíčka od našich slepiček a kvalitní maso a tuky. Nejsou vybíravé a energie mají na rozdávání. Už vymizel i atopický ekzém prostřední dcery.
Tvoje nejoblíbenější kniha?
BK: Těch je více. Ale namátkou z kategorie výživy mě hodně zaujaly tyto tituly: Čtyřhodinové tělo, Moučný mozek, Superjídlo pro superděti, Revoluce v opravdovém jídle, Cukrfree kuchařka pro malé i velké, Jídlo na prvním místě, Život bez pšenice. Z kategorie beletrie pak: Musela jsem zemřít, Exodus, všechny knihy Viktora Fischla. A z kategorie knih pro děti je to srdcovka – naše nakladatelství jede, takže: Flandil ve školce, Flandil u doktora a Kouzelný elixír.
Nejoblíbenější citát?
BK: Bude to citát z Bible: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám.
Chtěla bys něco vzkázat medikům, kteří právě zahájili studium medicíny?
BK: Ať nikdy nezapomenou, proč do toho šli. Ve chvíli, kdy jsem na kardiologii resuscitovala svého prvního pacienta, měla jsem déjà vu. Když jsem byla v úzkých v době studia (a měla například před třetím pokusem nějaké těžké zkoušky), řekla jsem si, že kdybych měla pomoct jednomu člověku, mělo těch šest let smysl. Pořád to mám na paměti, i když těch lidí (ne třeba resuscitovaných, ale kterým jsem ukázala směr) je už dost. Ať zájmem všech mediků je spokojený pacient, ne volno při směně v práci. A přehození odpovědnosti za rozhodnutí na někoho jiného.
Zapomněl jsem se na něco zeptat?
BK: Určitě ano, protože s Tebou by se dalo povídat celý den, ale teď mě nic nenapadá.
Báro, opravdu moc díky za tvůj čas a zajímavé postřehy. Ještě úplně poslední otázka. Pokud bys mohla lidem doporučit jednoduchou věc, kterou mohou udělat každý den, aby zlepšili své zdraví nebo se cítili lépe, co by to bylo?
BK: Smát se. Hýbat se, jíst kvalitní věci. Mít radost z práce a být v klidu a míru sám se sebou. Pak je člověk mírný a laskavý i k druhým.
Skvělé. Přeji ti hodně úspěchů v tvé práci, a hlavně v životě. Díky Bohu za Globopol, bez něhož bych neměl příležitost se s tebou seznámit. Tvoje neúnavná práce ve prospěch pacientů je pro mě obrovskou inspirací.