Vloženo 29. ledna 2018 (JV)
„Moje paleo cesta začala před třemi roky, kdy jsem o tomto životním stylu poprvé slyšel v televizi, kde o stravě inspirované zvyklostmi našich pravěkých předků mluvil Zdeněk Weig. Mám za sebou vzdělání v kuchařském oboru a tedy i jisté povědomí o potravinách a výživě.
To, co tehdy Zdeněk vykládal, mi dávalo smysl a jelikož jsem tehdy měl pěkných pár desítek kilo nadváhy, se kterou jsem marně bojoval, začal jsem se o tento způsob stravování zajímat. Kromě občasné žlučníkové koliky mne nic zásadního zdravotně netrápilo, takže jsem skončil u článků, které paleo shrnovaly obvyklými nesmysly typu „je to drahá záležitost“, „je to jen samé maso“, a podobně. Očekávali jsme s přítelkyní, dnes už manželkou, rodinu. Do toho jsem pracoval ve své firmě, což obnáší víceméně pouze práci u počítače, a snažil jsem se shodit kila, která jsem od puberty nabral díky přehnané konzumaci sladkých limonád a sladkostí.
Na radu lékařů, kteří mi už ve čtyřiadvaceti letech diagnostikovali žlučníkové kameny, jsem se vyhýbal tučným jídlům a alkoholu. Střídal jsem období, kdy jsem jedl „zdravě“ pětkrát denně bez tuku – například Wasa chleby s nízkotučným sýrem a zeleninu, žitný chléb s margarínem Flóra, případně suchý brambor s libovým masem – což se ukázalo jako neudržitelné, s obdobími, kdy jsem si povolil úlety v podobě pizzy, coca-coly, zmrzliny a čokolády. Ve třiceti letech jsem měl najednou prakticky neustávající koliky, které mi znemožňovaly spát a bylo jasné, že bez operace žlučníku se neobejdu. Už tehdy jsem byl rozhodnut, že se sebou musím neprodleně něco dělat. V té době jsem díky kamarádovi zhlédl video s Petrem Márou a Jirkou Zemanem, kde vysvětlili co je paleo vlastně zač a jak se věci mají. Viděl jsem onen rozhovor snad desetkrát a byl jsem rozhodnut dát tomuto životnímu stylu šanci hned jak se zotavím z operace.
Probuzení z narkózy koncem ledna 2013 bylo jedním ze zážitků, které už si nechci nikdy zopakovat a jen mne to více utvrdilo v předsevzetí, že po staré cestě už jít nechci. Měsíc po operaci jsem se v rámci pooperačního vyšetření od svého praktického lékaře dozvěděl, že jsem za posledních 10 let přibral celých 20 kilogramů a dle stupnice BMI jsem na prahu obezity 2. stupně. Na chlapíka v nejlepších letech hodně smutná bilance. Jako bonus mi doktor sdělil, že jsem si vypěstoval nealkoholickou steatózu jater, což je jev, který se projevuje u znehybněných a překrmovaných hus pěstovaných na foie gras. Následovaly týdny studia blogu Petra Máry, další zhlédnutí videa a odhodlávání se k ke změně. Ta přišla ze dne na den koncem dubna během pracovního oběda.
Dám tomu měsíc, říkal jsem si tehdy a první dva týdny jsem doslova protrpěl nájezd do ketózy. Bolesti hlavy, malátnost, slabost – tak moc moje tělo volalo po cukru, ale ani na moment jsem nepomyslel na to, že bych se vzdal. Po dvou týdnech přišel obrovský příval energie a bylo mi jasné, že u pouhého měsíce nezůstane. Po dvou měsících, kdy jsem shazoval kilo za kilem a užíval jsem si pozitivní změny zdravotního stavu, jsem začal přemýšlet, zda bych se vůbec měl k původnímu stravování vracet. Když mi postupně došlo, že už nějakou dobu nepociťuji symptomy astmatu, vyčistila se mi pleť a mám mnohem více energie, než kdy dřív, neshledal jsem jediný důvod, abych něco měnil.
Dříve jsem býval vyloženě líný a unavený, teď jsem měl chuť do nových projektů, což vyústilo v řadu změn v mém životě a jsem za ně moc rád. Mimo jiné jsem začal cvičit s vlastní vahou, kettlebell a velkou činkou. Samozřejmě bez jakýchkoliv znalostí, takže úplně špatně, nicméně v průběhu času jsem zjistil, že dostatečné množství chůze pro hubnutí bohatě stačí. Je to přirozený pohyb, který nepřetěžuje klouby. Pro získání síly jsou vhodné jiné programy, ale to je na povídání s někým jiným.
Se změnou samozřejmě nepřišly jen pozitiva. Kromě obsahu ledničky a spíže jsem musel obměnit i obsah šatní skříně, protože mi po půl roce byly velké i boty. Tělesná změna samozřejmě nezůstala bez odezvy. Úbytek na váze byl enormní – dvacet kilogramů za čtvrt roku, tedy pětina mé váhy – a tak se množily dotazy, zda jsem nějak vážně onemocněl. Rodina věděla, co se děje a o to víc jsem dostával cenných rad, jak bych měl jíst to co ostatní, abych nebyl příliš hubený. Postupem času, když se úbytek váhy zastavil na 70 kg, se obavy vytratily a rodinní příslušníci mi vycházejí vstříc, když se konají společné události. Někteří dokonce provedli větší či menší změny v jídelníčku, takže nejsem úplně černá ovce. Kdo se přidal zcela, je moje manželka. Zčásti proto, abychom nevyvařovali dvě jídla zároveň a zčásti proto, že jí taková strava jako diabetičce 1. typu plně vyhovuje. Děti jedí běžně ve školce a doma konzumují brambory i rýži, případně jídla od babiček. Omezení se pro ně tedy vztahuje pouze na sladkosti a limonády.
Grasa (2015) Příběhy čtenářů – David Lengyel